Bilodo pracuje jako pošťák. Svoje povinnosti plní vzorně, do práce chodí včas, nikdy nevynechal, zdánlivě nikdy nevybočí ze zaběhlé rutiny. Ráno v třídírně, roznášky, oběd v hospodě U Madlenky, po jídle nácvik kaligrafie. Pak zase do práce, domů ke zlaté rybce Billovi a počítačovým hrám, k večeři mražená hotovka u televize. Zdálo by se, že je jeho život nudný a předvídatelný. Ano, mohl by být, kdyby Bilodo neměl tajemství. Protože on sám nedostává žádné dopisy, čte poštu jiných. V práci pečlivě vytipuje soukromou korespondenci, doma opatrně otevře, přečte, udělá si kopii, řádně zalepí a druhý den doručí. Mezi všemi vyniká konverzace Ségolène z Guadalupu a excentrického Gastona Grandprého. Pošťákův život díky jejich dopisům stává opravdu podivuhodným.

Dopis vždy obsahuje jen jediný list papíru s básní, japonskou haiku. Když Grandpré náhle zemře, Bilodo ztratí smysl života. Dopisy, ačkoli nebyly adresované jemu, pro něj představovaly jedinou radost. Rozhodne se proto Grandprého nahradit. Piluje, trénuje, vymýšlí takové haiku, aby Ségolène nepoznala, že si píše s někým jiným.V určitých aspektech se mu dokonce podaří Grandprého předstihnout. Zvládne techniku, chopí se šablony a postupně do ní vkládá sám sebe.

Na relativně málo stranách Thériault vykreslil samotu, důvěru, zradu, touhu po lásce, ale i holt k umění, literatuře a Japonsku. Chvílemi mi kniha připomínala Amélii z Montmartru, Čekání na Bojanglese (Olivier Bourdeauta) nebo Něžnost (David Foenkinos). Bilodovi musíte fandit, přejete mu dobrý konec, protože on by si ho opravdu zasloužil, ale do poslední chvíle netušíte, jestli to vůbec bude možné. I když to vypadá, že karty jsou jasně rozdané, v závěru dokázal Denis Thériault překvapit. Veliká paráda.

S textem i poezií si v překladu vyhrála Anna Čadilová, grafika s bílou obálkou a drobnými květy sakury se podílejí na velmi kompaktním celku. Ten nyní doplňuje i audiokniha, kterou načetl Vojtěch Hájek, v částech o Ségolène mu zdatně sekunduje Magdaléna Borová. Uchopit dobře tak specifický a poetický text představuje výzvu, výsledek může být hodně nejistý. Civilní projev by kouzlo textu zničil a snaha o přílišnou dramatizaci velkou část posluchačů odradí. Hájek trefil střed, je poetický, ale ne patetický. Čte pomalu, ze začátku je váhavý, nejistý – stejně jako Bilodo ve svém životě. S ostychem se přiznává k čtení cizí korespondence a postupně propadá kouzlu konverzace, v níž nahradil Grandprého. Bilodo i Hájek ožívají, je slyšet vše potřebné – nadšení, zaujetí, netrpělivost, vzrušení, chvílemi strach, rezignace a hlavně cit. Hudební doprovod a předěly plně korespondují, jsou lyrické, převládá klavír  v samotných pasážích nebo v kombinaci s více nástroji. Bez problémů si je dokážu představit i jako hudbu filmovou, atmosféru knihy dokonale vystihuje.

 

Moje hodnocení: 90 % stejně jako u knižní verze

 

Bibliografické údaje:

Autor: Denis Thériault

Interpret: Vojtěch Hájek, Magdaléna Borová

Vydavatel: Plus (2018)

Délka: 3 hodiny 38 minut

 

Za audioknihu díky Audiotéce, kde si můžete poslechnout i ukázku.

 

Kam dál:

Výše uvedené Čekání na Bojanglese  a Něžnost, ty celkovému ladění odpovídají asi nejlépe.

Vyjde i volné pokračování Pošťákova snoubenka, po ukončení Podivuhodného života jsem zvědavá, jak Thériault naváže.

Lásku k Japonsku a literatuře dala v Probudím se v Šibuji jasně najevo třeba i Anna Cima.

 

Co budu poslouchat:

Půjdu napříč žánry. Doposlouchala jsem Artemis Andyho Weira, na Marťana přijde řada také. Vyšla Vegetariánka Han Kang, četla jsem a její audioverze mě také zajímá.

To, že čtu a poslouchám severskou krimi, není žádné tajemství, někdy jí ale zdatně konkurují také Poláci. Výborný je Zygmunt Miłoszewski. Teď vyšla audiokniha Nenalezená Remigiusze Mróza, kterou načetli Zbigniew Kalina a Zuzana Truplová. A sáhnu také po Alias Grace Margaret Atwoodové, tu mj. načetla moje oblíbená Lucie Pernetová.