Tak tohle se hodně povedlo. Mladá japanoložka Anna Cima (1991) napsala knihu, která si zaslouží, aby se o ní mluvilo. Probudím se v Šibuji je mnohovrstevný román, nad nímž bude plesat nejeden fanda čehokoli japonského, vedle něj/společně s ním také lidé zabývající se jazyky a literaturou. Pokud jste studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pohybovali se v budově v Celetné ulici, oceníte i genia loci. Živě jsem si vybavila spletité chodby, stejně, jak autorka popisuje, jsem se v nich několikrát ztratila, vyšla někde, kam jsem vůbec nešla, a nebyla si úplně jistá, jak se mám dostat zpátky. I když japonské reálie už tak ocenit nemůžu, nepochybuji o tom, že stejně tak sedí. Anna Cima prostě ví, o čem píše. A píše sakra dobře.

Její postava Jana měla o své lásce k Japonsku a celoživotnímu směřování jasno už poměrně brzy. Na gymnáziu objevila Murakamiho, pak amine, mangu, o Japonsku psala ve školním časopise, dívala se na filmy o samurajích. Zatímco její vrstevnice opěvovaly Daniela Radcliffa nebo Roberta Pattisona, ji víc brali fousatí a upocení samurajové, fotku Tošira Mifuneho měla stále u sebe – pečlivě schovanou v peněžence. Japonština tak pro ni představovala logický krok i výzvu.

Když se lidi dozví, že studuju japanologii, většinou reagujou pozitivně. Jenom si neví úplně rady s tím, k čemu takový studium je. Když někdo studuje ekonomii nebo práva, to se chytají, protože jim to připadá užitečný a uplatnitelný v běžnym životě. Ale co dělá japanolog a k čemu to je, to jim nejde do hlavy. Studium japonštiny a japonský kultury jim prostě přijde šíleně nepraktický. Obvykle se mě zeptají a k čemu ti to bude? Zoufale touží po vysvětlení, co takovej japanolog vlastně dělá. Když odpovím, že chci překládat, pokrčí rameny a pomyslí si, to tě děvenko neuživí. Když jim řeknu, že budu tlumočit pro ambasádu, náhle se rozmluví o tom, jak perspektivní obor jsem si vybrala.

V sedmnácti letech se Janě splnil sen a tři týdny strávila s kamarádkou v Tokiu. Tak moc si přála v Japonsku zůstat, až se rozdvojila, jedna její část zůstala na Šibuji, sledovala okolí, ale ostatními nebyla viděna, bez možnosti zavolat domů, bez potřeby jíst ani spát. Mohla se jen učit japonsky a čekat na samu sebe.

Doslova jsem se modlila, jenom ať nemusím domů, ať tady můžu zůstat. Co když se mi to přání vyplnilo? Co když za myšlenka byla tak silná, že se zhmotnila? Co když já jsem ta myšlenka? … Možná to funguje jako v loterii. Čas od času nějaká myšlenka vejde ve skutečnost. Myslím, že já jsem tady proto, že jsem si pomyslela v vhodnou dobu na vhodnym místě. A k realizaci taky třeba přispělo, že jsem tim nikoho neohrozila. Nikomu přeci nevadí, že tady bloumá jedna evropská, trochu nedomyšlená myšlenka.“

Druhá Jana, aniž by si cokoli z toho uvědomila, odjela domů, později začala japonštinu opravdu studovat. V rámci své práce v knihovně na fakultě narazila na povídku Rozdvojení prakticky neznámého spisovatele Kawašita Kijomaru. Příběh spisovatele, jehož duše se rozdvojila, ji logicky oslovil, měla pocit, že i ona něco takového zažila. Od návratu z Tokia jí myšlenky „bloumají mezi Prahou a Tokiem“. Jak blízko je to skutečnosti, (zatím) nevěděla.

Anna Cima tak rozehrává příběh sedmnáctileté Jany uvězněné ve čtvrti Šibuja i Jany pětadvacetileté zahrabané většinou v knihovně v Celetné. Vedle nich věnuje velký prostor také samotnému spisovateli Kawašitu Kijomarovi. Střídavě jste v Tokiu, pak v Praze, čtete o Janě ve dvou časových rovinách i její postupně se rodící překlad Kawašitovy povídky. Cima nepíše úplně spisovně, ale čtení to neruší. Např. u Petry Dvořákové a její Dědiny jsem si musela zvykat o hodně delší dobu. Tady to spíš přidává na autenticitě. Autorčina veliká znalost japonské kultury i reálií je patrná skoro na každé straně. Podává to ale jen tak mimochodem, nemáte pocit, že byste byli zahlceni fakty, i když jich je v knize spousta.

Oni (pozn. Japonci) jsou totiž strašně infantilní. Kamkoli se podívám, všude na mě mrkají nejrůznější obludky. Hello Kitty, Pikachu a postavičky z komiksů a televizních seriálů. Japonci jako kdyby měli problém čelit realitě. Svět je ve skutečnosti drsný místo, ale oni se ho snaží udělat roztomilejší. Oblbují se navzájem. Každej obchod, každá restaurace a firma, všechno tady má svýho maskora, svoje logo … A všechno vydává zvuky. Pikapika, pakopako, gekogeko. Snad každej má firgurku nějakýho takovýho zvářátka pověšenou na klíčích, na mobilu, na tašce nebo na zipu u bundy. Jako kdyby všichni zůstali uvnitř dětma. Jako kdyby Japonci nedokázali anebo se báli vyrůst.“

Ocenit musím také formát a grafickou podobu knihy. Aniž byste o knize cokoli věděli, přebal to dává dostatečně najevo. Netradiční formát ve mně zase evokoval papíry na kaligrafii. A Anna Cima není jen autorkou textu, ale podílela se také na ilustracích.

 

Moje hodnocení: 95 %

Povedené, s neotřelým tématem, komplexní, psané s přehledem i nadhledem. O tom, jaké to je po něčem toužit, jak se nějaké přání může vyplnit trochu jinak, než jsme čekali. O lásce, úsilí, snaze a odhodlání něčeho dosáhnout. O odpuštění, hledání pravdy, smíření se a spoustě japonského.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Anna Cima

Nakladatel: Paseka (2018)

Počet stran: 320

 

Ukázku z knihy si můžete přečíst tady.

 

Kam dál:

Během čtení jsem si vzpomněla na Hedvábí Alessandra Baricca. V poslední době vyšlo v češtině více knih s japonskou tematikou. Zkuste Dům s vypůjčeným výhledem Martiny Leierové, Samuraje Šúsaku Endóa, Úřad pro zahrady a rybníky Didiera Decoina nebo i Podivuhodný život osamělého pošťáka Denise Thériaulta. A samozřejmě také Ganbare! Workshopy smrti Katarzyny Boni.

Pokud máte rádi knihy o knihách, sáhněte třeba po Dobrodužství knihovníka nebo Prvních dojmech Charlieho Lowetta, Záhadu Henriho Picka Davida Foenkinose, Čtenáři z Broken Wheel doporučují Katariny Bivaldy nebo Literární spolek Laury Sněžné Pasi Ilmari Jääskeläinena.

 

Co budu číst:

S největší pravděpodobností Úřad pro zahrady a rybníky. Nebo Kaktus Sarah Haywoodové.