Pokud bych měla napsat mé tři nejoblíbenější současné české autorky, byla by to Alena Mornštajnová, Dita Táborská a Viktorie Hanišová. O Tichých rocích Aleny Mornštajnové jsem psala nedávno, o Malince a Běse Dity Táborské a Do tmy a Ke dnu Anny Bolavé před časem. K Viktorii Hanišové jsem si nějakou dobu hledala cestu. Její prvotině Anežce jsem se cíleně vyhnula. Jak jsem psala na začátku recenze Anežky, téma adopce romské holčičky mně přišlo až příliš tendenční a bála jsem se schematického nebo černobílého zpracování. Trochu lacině jsem se tak nechala odradit. Přečetla jsem ji až po Malince a Houbařce. Srovnávat knihy je zavádějící, v případě textů Viktorie Hanišové jsem se tomu ale opakovaně nevyvarovala. V první řadě to byla Anežka vs. Malinka. Malinka na mě zapůsobila víc, během čtení se ve mně vystřídala spousta – hlavně negativních – emocí. I porovnání  Do tmy a Houbařky vyšlo v mírný neprospěch Hanišové. A teď Rekonstrukce – už nesrovnávám a zpětně se v duchu i tady veřejně Hanišové omlouvám, že jsem ji tak trochu upozadila. Nezaslouží si to. Rekonstrukce završuje její volnou trilogii o mateřství/rodičovství, resp. jeho temných stránkách. Náměty svých knih graduje, po dočtení Houbařky mě nenapadlo, že může být hůř. Ale ono může.

Když bylo Elišce devět let, deset měsíců a sedm dní, její matka zabila Eliščina mladšího bratra a poté spáchala sebevraždu. Otec se sesypal a utekl. Elišku si do péče vzala teta Leonie – bezdětná, po smrti manžela žijící sama v opuštěné vile, vzpomínající na roky minulé a litující sama sebe. Po materiální stránce poskytla Elišce vše, ale to samo o sobě nestačilo.

Bylo by nespravedlivé tetě cokoli vyčítat. Koneckonců jako jediná z rodiny byla ochotná se mě ujmout. Když jsem k ní přišla, bylo jí už přes padesát a nechtěla, nebo už ani nedokázala změnit svou léta zaběhlou denní rutinu. Její svět představoval obrovský prázdný dům, jehož jediným obyvatelem a středobodem byla ona. Cokoli, co se doposud kolem ní odehrávalo, se dělo kvůli ní, proti ní nebo pro ni a po mém příchodu na tom nehodlala nic měnit … A tak jsem se časem přizpůsobila a bez řečí jedla i nosila cokoli, co kupovala. Naučila jsem se pohybovat v úzkém manévrovacím prostoru, abych se jí nijak nedotkla. Abych nijak nenarušila její každodenní program, který zůstával bez ohledu na roční období, politický vývoj či počasí … Měla jsem zkrátka všechno, co jsem chtěla. Nic z toho, co jsem s tetou prožívala, ale nepřipomínalo skutečný život.“

Eliška tak jen přežívala. Nebo si myslela, že přežívá. Tetě v duchu vyčítala spoustu věcí, ale sama se v mnohých aspektem později chovala stejně nebo i hůř. Dospěla, začala studovat architekturu a v časovém odstupu se rozhodla/musela minulost řešit. Proč to matka udělala? Byla nemocná? Nebo byl nemocný Miky? Nezvládala matka jeho záchvaty vzteku? Chtěla se pomstít otci? Pokud ano, za co? Sbírala všechny možné střípky, analyzovala nesrovnalosti mezi realitou a svými vzpomínkami. Rekonstrukce událostí (nejen) onoho osudného dne ji zcela pohltila a negativně se podepsala na jejích současných vztazích – ke kamarádce, partnerovi, jeho rodině, tetě – i na Elišce samé.

Viktorie Hanišová píše o tom nejhorším zločinu, jaký si můžete představit, rozkrývá motivy, pracuje s psychologií postav i reálnými případy. Těžiště románu je v popisu toho, co se může dít po spáchání takové vraždy, jak se s danou realitou (ne)vyrovná okolí, jak velké škody něco takového zanechá na psychice přeživších. Eliška ztratila matku, bratra a vlastně i otce, bezpečné zázemí. Zůstala sama, i když měla kde bydlet, co jíst, byla i milována (tetiným specifickým způsobem), ale to jí nestačilo. Velkým kladem textu jsou výborně vystavěné postavy – zejména Eliška. Soucítíte s ní a zároveň jí máte plné zuby, aspoň tedy já měla, sympatie se mi postupně přeměnila v silnou antipatii. Je oběť? Lze její chování akceptovat? Pochopit? Je umanutá, nebo je v tom něco jiného? Musí nutně vše objasnit, aby mohla jít dál? Lze se vůbec s takovým stigmatem vyrovnat? Otázky během čtení vyskakují jedna za druhou. Hanišová neustále překvapuje. I když se děj ubírá určitým směrem, nemusí to být nutně ten správný. Chytla jsem se několikrát. Kniha by mohla mít několik konců, pro které si připravila půdu. Výborné, opravdu do poslední stránky jsem netušila, pro jaký závěr se rozhodla.

Ocenit je potřeba i styl psaní Hanišové. Ačkoli se zabývá tak zásadními věcmi, píše jakoby mimochodem, jednoduše, s odstupem.  Přitom toho na čtenáře nahází tolik a pěkně ho v tom vymáchá. U ní jistě platí, že v jednoduchosti je krása. I když píše o tak hnusných věcech.

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Viktorie Hanišová

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 311

 

Kam dál:

Cokoli z výše uvedených. Pokud jste nečetli, přečtěte si Anežku i Houbařku, Malinku a Běsu Dity Táborské nebo Do tmy Anny Bolavé. A pak to vyvažte něčím z naprosto jiného soudku, bude to třeba.

 

Co budu číst:

Potom Morrise Gleitzmana.