Musím říct, že poslední dobou se mi výběr knih daří. Čtu osvědčené autory i experimentuji, vyhlížím novinky i hledám starší věci, ale zatím se mi stalo jen párkrát, že by se mi kniha moc nelíbila. Mezi cenné úlovky patří Rus je ten, kdo miluje břízy. Titul knížky je celkem zvláštní, doceníte ho až během čtení. Mě na první dobrou odradil, ale k Rusovi jsem se vrátila. Tedy spíš k Rusce. A dobře jsem udělala.

Vypravěčkou je Máša, studentka jazyků, původem z ázerbájdžánského Baku. Rodina ze země utekla během války o Náhorní Karabach a vlny násilí při pronásledování Arménů. Traumata prožitá v dětství jí komplikovala život, další se přidala i v Německu, kam s rodiči utekli. Začala se ale učit jazyky, ty otevírají dveře do celého světa, dávají svobodu, volnost pohybu. Máša je Židovka, hebrejsky sice neumí, ale zato studovala arabštinu. Jednoho Araba velmi milovala, po něm Němce, s nímž během studií procestovala kus světa. Ona se učila jazyky, on fotil. Po události, která Mášu srazila na kolena a dostala na další dno, opět odjíždí, tentokrát do země, kam její rodiče před lety odmítli vycestovat. Celkem paradox, když zjistíte, o jakou zemi se jedná.

Mášin příběh do jisté míry odráží autorčin život. Ve vyprávění se střídá přítomnost s minulostí, minulost není líčena chronologicky, jen dokresluje současnost, Mášiny pocity nebo vzpomínky, které jsou v danou chvíli aktuální.

Román o Rusech to není a zároveň je. Ukazuje lidi, pro něž není důležitá víra (a její manifestace), majetek nebo předsudky. Každý z nich má naloženo víc než dost a je na nich, jak se s tím vypořádají. Můžou se ale na sebe navzájem spolehnout, což jistě není málo.

Během čtení mě několik obratů velmi překvapilo. Děj nelze ani v nejmenším předjímat. Po dočtení poslední strany jsem celkem koukala, první mě napadlo ‚a tohle je konec?‘. Víc říct nejde, byla by velká škoda něco prozradit. Přečtěte si Rusa sami.

Moje hodnocení: 90 %

 

Kam dál:

Tymiánové dopisy

Když ještě život býval náš

Poslední vlak do Istanbulu

Století moudrosti

Únava materiálu (zatím jsem nečetla)

 

Co budu číst:

Původně jsem si myslela, že budu pokračovat v severské pauze. Chtěla jsem si přečíst Čtení z kávové sedliny od Eve Makisové, tedy opět knihu o přistěhovalcích, v tomto případě kyperských žijících v britském Nottinghamu. Pak jsem si ale procházela koupené knížky, které jsem ještě nečetla. Listovala jsem, jestli mě něco necvrnkne do nosu. A ono cvrnklo. Po pár prvních stránkách Nejmenuji se Miriam bylo rozhodnuto. Severská pauza tedy odložena.