Tiché zlo vyšlo u nakladatelství Cosmopolis prakticky ve stejnou dobu jako Smrtící tajnosti, šestý thriller Roberta Bryndzy. Načasování to není nejšťastnější, pozornost žánrových fanoušků na sebe logicky upoutal Bryndza. Byla by ale škoda, kdyby Tiché zlo zůstalo ve stínu.

Caleb Zelic prodělal v pěti letech meningitidu, při které přišel o sluch. Svůj hendikep se snaží kompenzovat, někdy až kontraproduktivně. Moc lidí se nepřipustí k tělu, je nedůvěřivý, má problém zpracovat/projevit city/emoce, nekomunikuje a uzavírá se do sebe v situacích, kdy to není úplně žádoucí. S rodinou se stýká minimálně, po letech mu zkracovalo manželství.  Mezi jeho nejbližší patří kamarád z dětství Gary, nyní policista, a Frankie, policistka bývalá, teď padesátnice s extravagantním zjevem a sklonem k závislostem. S Frankie prověřují krádeže a podezřelé obchody, Gary jim občas pomáhá. Události naberou spád, když Garyho někdo zavraždí. Caleb se ze svědka rychle stává hlavním podezřelým. Ve snaze očistit se a najít Garyho vraha rozjíždí vlastní vyšetřování. A pak se ztratí i Frankie.

Když čtete thrillery/krimi, snažíte se najít něco, čím se kniha odlišuje od ostatních. Novinek je v současnosti spousta, titul může velmi jednoduše zapadnout. Tiché zlo by pro čtenáře mohlo být zajímavé z několika důvodů: spojuje v sobě prvky typické pro severskou krimi (upozorňuje na sociální problémy, nějaká ta drsňárna se také najde) a klasickou anglickou detektivku typu Agathy Christie nebo Roberta Galbraitha/J.K. Rowlingové (soukromý detektiv, důraz na dedukci a postupné odhalování střípků, kdy je důležitý nejen zločin, ale také vyšetřovací proces jako takový). Hodně zajímavá je ústřední trojice – Caleb, jeho manželka Kat a parťačka Frankie. Potenciál mají velký. Neslyšící vyšetřovatel nabízí zajímavý kontrast k současnému žánrovému klišé – hlavní postava s nějakou formou úzkostné nebo depresivní poruchy, která jede v lécích nebo něčem jiném. Trocha závislosti se díky Frankie nevyhnula ani Tichému zlu. V tomto případě to ale nevadí, její prohřešky mají v knize své opodstatnění, nejsou jen nadbytečnou kulisou. Děj Emma Viskicová zasadila na pobřeží Resurrection Bay v Austrálii. Pohybuje se ve velkoměstě a vzápětí plynule přechází do líčení tradičního života Aboriginců, původního australského obyvatelstva. Nevynechává předsudky, s nimiž se potýkají, jejich pospolitý život a současně relativní izolaci, rasismus a diskriminaci.

Hlavní postavy (snad s výjimkou Frankie) i prostředí jsou pro českého čtenáře neokoukané, zápletka dobře vystavěná. Děj má spád, není předvídatelný, dlouho netušíte, kdo je ten hodný a kdo zlý. Závěr mě hodně překvapil, vše ale do sebe zapadlo. Věci, které se nemusely zdát důležité, resp. byly určitým způsobem vysvětlené/vysvětlitelné, dostaly na závěrečných stránkách úplně jiný rozměr.  Ocenit je potřeba také český název, v originále se kniha jmenuje pouze popisně Resurrection Bay. Tiché zlo je podle mě o hodně lepší, trefa do černého, u které je možných víc interpretací, až do dočtení ale zjistíte tu správnou. Stejně tak jsem nedávno jásala na Tichým zabijákem.

Moje hodnocení: 85 %

Zajímavý průvan v někdy lehce stojatých krimi vodách. Jsem zvědavá na další pokračování.

Bibliografické údaje:

Autor: Emma Viskicová

Nakladatel: Cosmopolis (2019)

Počet stran: 232

Kam dál:

Zmínila jsem Roberta Galbraitha/J.K. Rowlingovou, pokud jste nečetli sérii s Cormoranem Strikem.

Jestli chcete sáhnout po thrillerových novinkách, v doporučeních by neměl chybět výše uvedený Robert Bryndza. A také Peter May a jeho návrat na Hebridy – Ochráním tě (recenze velmi brzy, mám přečteno, aktuálně poslouchám jako audioknihu). A jeden tip severský. Na konci dubna vyjde Kaštánek Sørena Sveistrupa. Četla jsem jako recenzní výtisk, podle mě je to jeden z nejlepších thrillerů posledních měsíců.

Co budu číst:

Utíkám k dětské literatuře, vyšel další díl série Kepler62! A pak s největší pravděpodobností sáhnu po novince Paseky Vendulka Ondřeje Kundry.