Už jsem to několikrát psala a napíšu to znova – dobré povídky jsou prostě super. Dřív jsem se povídkám spíše vyhýbala, správná kniha musela mít 500+ stran, aby pojmula vše podstatné. Postupně jsem se k nim ale pročetla. Mám toho ještě hodně co dohánět, ale jeden rest už mám splněný – povídky Moniky Petrlové. Nelidské zdroje je její třetí sbírka. Dříve vyšly Hafni! a jiné povídky (2011) a Mrkev pro vězně (2014).

Jde o soubor deseti povídek o úplně normálních lidech. Třeba Ondřej chce vystěhovat svoji přítelkyni. Ta o tom sice ještě neví, zato skoro všichni sousedé ano. Kristián je naprosto průměrný, ale jeho ego a schopnost se maximálně prodat jsou nepřekonatelné. Babička Vandy leží v nemocnici, nejí, moc nespolupracuje, ale chce v pondělí domů. Malý Peťa pendluje mezi rodiči, musí jíst rajskou několik dní po sobě a jeho máma je na ránu. Černý humor  provází povídku o Olívii, která se snaží (teď už i pomocí chemie) počít dítě. Denisa chce za každou cenu urvat nějakého chlapa, nedaří se, a tak postupně slevuje nároky. Kam až je ochotná zajít? Nechybí ani povídka o/O o ničem. Jakmile děj malinko nabere obrátky,  je potřeba ho utnout, něco dramatického do povídky o ničem prostě nepatří.

Petrlová má smysl pro detail, píše o situacích a lidech ničím se neodlišujících od ostatních. Nejsou to superhrdinové, v ničem extra nevynikají, nejsou krásní nebo hloupí, jsou více či méně sociálně zdatní a tak nějak normální, obyčejní. A v tom je podle mě to kouzlo. Není nutné vymýšlet krkolomné zápletky, protože i v prostoru povídky lze čtenáře překvapit. Někdy k tomu stačí jen pár vět v závěru a povídka najednou dostává úplně jiný rozměr.

Měla bych snad jen dvě výtky, které spolu souvisí. Sbírku bych nazvala jinak. I když bude v knihkupectví umístěná v beletrii, kdybych o ní nevěděla, přešla bych ji jako nějakou edukační příručku. A platilo by to i naopak. Kdybych se chtěla třeba sociologicky nebo andragogicky vzdělávat, knížku bych podle klíčových slov našla, odložila bych ji jako beletrii, kterou v danou chvíli nechci. Název trochu vysvětluje anotace, ale je napsaná tak, že k přečtení sbírky moc neláká. Přitom opak je pravdou. Příběhy jsou napsané s lehkostí a nadhledem, s pointami, u kterých se pousmějete, místy vás i lehce zamrazí. Tak to prostě v životě chodí a Petrlová jej věrně zachytila.

Moje hodnocení: 82 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Monika Petrlová

Ilustrace: Karolína Wellartová (v každé povídce jedna a moc povedená)

Nakladatel: JaS (2017)

Počet stran: 144

 

Kam dál:

Dobrých českých povídek je opravdu hodně. Zkuste třeba Do vnitrozemí Vladimíry Valové, Sítě Petry Dvořákové, Ilustrátorku a Suchý konce Lenky Sobotové. Nebo sbírky složené z povídek více autorů, třeba Dámskou jízdu.

 

Co budu číst:

Víkend a Londýně a Buzíčky Jana Folného a retelling Krásky a zvířete Na lovu Meagan Spoonerové.