Po delší době vezmu úvod trochu obecně. Blog jsem začala psát jen jako pokus. Aby měl alespoň nějakou šanci na život, založila jsem profil na Instagramu a Facebooku. Vše běží třetím rokem, baví mě to, čtení zůstalo v rovině zábavy, nestala se z toho povinnost. Díky blogu jsem objevila žánry/formy, které by mě s největší pravděpodobností minuly. O non fiction jsem dříve prakticky nezavadila, vrátila jsem se ke komiksům, začala poslouchat audioknihy. A čtu i autory vydávané menšími nakladatelstvími, tj. často stojící mimo hlavní pole, na něž je soustředěna pozornost čtenářů, resp. propagace. Jsem si plně vědoma, že je můj dosah malinký, ale  i tak jsem moc ráda, že můžu o takových knihách napsat a ve své sociální bublině na ně upozornit. Patří mezi ně i Prostě na mě zapomněli Jiřího Holuba.

Stačilo přečíst pár úvodních řádků a byla jsem jasná. Kniha přesně pro mě.

„Nikdo z těch, o kterých tu píšu, už nejspíš není na živu. Ani jediný. Všechny vzala zem, ty mladší oheň, náhrobní desky do jedné ztratily svou barvu. Dohnalo mě stáří. Kdo ví? Zítra už třeba nevstanu, nezatopím, nedám slepicím a kočce, neotevři okno, nepodívám se na západ slunce tam – nad Wolfgangem. Zmizím, zapomenutá a sama. Každým dnem jsem si víc a víc jistá tím, že to bude brzy. Ale ještě dnes ne. Nechci. Nemůžu. Potřebuju ještě udělat jednu věc, říct někomu o ní. O Helze. A o tom, co se stalo ani ne půl roku po válce … Znala jsem Helgu chviličku, prošla mým životem jako letní bouřka, prudká a krátká – ale stejně nikdy nezapomenu.“

Jiří Holub rozehrává příběh Klár(k)y, v úvodu bilancující staré ženy, v roce 1945 osmileté holky, která s rodiči a psem Swingem opouští Prahu. Během války přišli o domov, provizorní útočiště našli u rodičů matky, zůstávat tam delší dobu ale nebylo možné.

„Když přišlo osvobození, zůstaly v secesním domě, kde prarodiče bydleli, dva volné byty. Jeden po Sternových a druhý po Horowitzových. Babička moje rodiče přesvědčovala, ať si jeden z nich zaberou a zůstanou v Praze, ale táta o tom nechtěl ani slyšet. Nebylo v tom nic  osobního, spíš – úcta. A ty hrozné zprávy, které se s těmi, kteří měli to štěstí a živí se vrátili, dostávaly do města … Sára Horowitzová. Vrátila se jediná, v očích všechny ty poslední roky, které si nikdo z nás nedovede představit, nezůstala v nich ani špetka života. Nečekala, že ještě někdo z rodiny přijde.“

Rodina se přestěhuje do vesnice Svatý Wolfgang, dříve obydlené Němci, nyní opuštěné a vyrabované. Domy jsou zničené, prázdné, ve zdech stopy po střelbě, osobní věci původních obyvatel jsou až na výjimky – rozbité hrníčky nebo zapomenutou panenku Anabell – pryč, Němci z Wolfgangu je ale nemají. „Češky vtrhly do chalup a za chvíli už z oken lítalo peří, tříštilo se sklo. Objevila se první s kufrem nakradených věcí, další dokonce našim lidem strhávala řetízky a náušnice přímo z těla.“

Maminka, Klárka a čerstvě narozený Jakub tráví většinu dne sami, otec přes den pracuje v kaolínce, nikdo jiný se zatím nenastěhoval. Opuštěná vesnice a okolní lesy ale mají svá tajemství. Třeba Helgu. Ženu, která se ve Wolfgangu narodila, vyrostla, vychovala děti a předpokládala, že tam i zestárne. Jenže přišla válka, pak její konec, který pro mnohé sice znamenal nový začátek, ještě před ním ale nadešel čas na pomstu.

„Lidi jsou stejně divná rasa. Pořád mezi sebou válčí, tu pro tohle, tam pro něco jiného, většinou vlastně ani nejde o to, pro co válčí, ale jestli válčí.“

Helga se stala tou, na kterou zapomněli. Měla štěstí? Smůlu? Bylo pro ni lepší za daných okolností žít? Zůstat? Odejít? Zemřít? Schovávala se, přežívala, až se objevila Klárka.

Útlá knížka se silným příběhem. Tíživou atmosféru dokonale umocňuje styl Jiřího Holuba. Píše úsporně, napětí graduje krátkými větami někdy jen jednoslovnými. Žádná květnatá souvětí, jde přímo k věci, přesto nic nechybí. Dokáže překvapit. A nejen jednou. Několika suše konstatovanými větami mi vyrazil dech. V určité pasáži tušíte, co by se mohlo stát, ale ne, je to ještě horší. Mnohem horší.

Ke knize mám vlastně jen jedno – pokud se vám líbí knihy Kateřiny Tučkové nebo Aleny Mornštajnové, přečtete si ji. Bez zbytečného sentimentu a omáčky je to prostě trefa.

Moje hodnocení: 100 %, nejde jinak

Bibliografické údaje:

Autor: Jiří Holub

Nakladatel: JaS (2015)

Počet stran: 136

Kam dál:

Jako první se jistě nabízí Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové.

Nebo cokoli od Aleny Morštajnové – vzhledem k tomu, že vychází její další kniha, je to trochu nošení dříví do lesa. Tiché roky už mám přečtené, aktuálně poslouchám, recenze tak bude brzy. Teď jen zkratkou – dosáhnout vysoko nastavené laťky nebyl problém. Je to komorní příběh jedné rodiny se spoustou lží, polopravd, nedorozumění, mlčení, resp. zamlčení důležitého.

A abych zůstala u nakladatelství JaS, přečtěte si i povídky Moniky Petrlové/Valentové, třeba Nelidské zdroje.

Co budu číst:

Potřebovala jsem odlehčit, čtu romanťárnu Pekárnu v Brooklynu Julie Caplinové, volné pokračování Kavárny v Kodani. Jo, je jasné, jak to popadne – ona má za sebou nevydařený vztah, potká jeho, chvíli budou okolo sebe přešlapovat a pak to klapne. Ale je to milé, čte se to dobře a snad nebudu brečet 🙂 Zase.

V plánu mám Zádušní mši za hraběnku Jiřího Holuba, Rekonstrukci Viktorie Hanišové, Klub Takise Würgera, Jemnou lhostejnost světa Petera Stamma nebo Doufejme v to nejlepší Caroliny Setterwallové a Čurdu z hlíny Miloše Doležala.