Vrány

Petře Dvořákové vyšla v krátké době další knížka. Nenechte se mýlit, nejde o nějakou rychlokvašku o menším počtu stran sepsanou a vydanou během několika málo měsíců. Vrány Dvořáková napsala ještě před Chirurgem a trvalo jí to něco přes rok.

Hutné, bolestné čtení, které sice můžete zvládnout během jednoho nebo dvou večerů, ale budete o něm přemýšlet o hodně delší dobu. Podle Dvořákové „tohle nemá být knížka, kterou si přečteš u kávy, dojmeš se, popláčeš si, ale tvůj život zůstane netknutý. Chtěla bych, aby Vrány čtenáře zvedly z křesla a přiměly ho podívat se vedle do dětského pokoje, co skutečně žije jeho dítě. Nebo dítě, které učí ve škole nebo potkává u sousedů. A že je to možná něco úplně jiného, než si doteď myslel.“

Bára žije ve zdánlivě spořádané rodině. Má jednu sestru, oba rodiče. Chodí do školy, nemá neomluvené absence, dobře se učí, je vnímavá, má výtvarný talent. A k tomu doma peklo. Cokoli udělá, je špatně. Může se snažit sebevíc, ale rodičům – zejména – matce to nestačí. A táta nejde pro ránu daleko. Nejednu ránu. Vztah rodičů není harmonický, chtěli by žít nekomplikovaně, průměrným, rádoby spořádaným životem, který v ničem nevybočuje. Teror doma se tak děje pod rouškou normálnosti.

„Stejně jako když na mě řve. Ona řve pořád, kvůli každý blbosti. Skoro každej den. Taťka za tolik neřve. Nebo jen kvůli mamce. Někdy kvůli ní strašně zuří. Nejčastějc na mě. Protože se s mamkou pořád hádám. I když se s ní ve skutečnosti vůbec hádat nechci. Jenže ona do mě pořád reje a já to pak nemůžu vydržet a začnu jí odmlouvat, a tak ta hádka vznikne.“

Dětí jako Bára může být hodně, aniž by o tom jejich okolí vědělo. Vyhráno není, i když nějaké indicie, že v rodině se něco děje, jsou. Snaha pomoci může zůstat nepochopena.

„Pak mně daly napít vody, ať se jako uklidním, a třídní že mě vezme do třídy. Strašně jsem sama v sobě v duchu nadávala, co jsem provedla. A slibovala si, že už nikdy nikomu nic neřeknu. Nikdy. Ano trošičku. I kdybych měla umřít. Protože už vím, co by nastalo. A to je mnohem horší než všechno ostatní. To radši vydržím vejprask. I kdyby byl dvakrát tejdně.“

Dvořáková děj vypráví z pohledu Báry i její mámy. Stejné události tak interpretuje naprosto odlišně. Ukazuje, jak se osamělost, strach a úzkost Báry postupně prohlubují a sebevědomí klesá. Máma je nemístně přísná, nevidí (nechce vidět) její talent, nechápe (neumí uchopit) její osobitost. Vidí to jasně, má problémovou Báru a dokonalou Katušku. Bára utíká k papíru, barvám, tvorbě, kde se může realizovat, být sama sebou. Z okna svého pokoje pozoruje (a pak maluje) vrány. A vrány pozorují ji.

Dvořáková nic zbytečně nevysvětluje, ukazuje aktuální stav a jeho vývoj v daném čase. Není potřeba vědět, co se stalo dříve, co vedlo k tomu, že máma/rodiče jsou takoví, kde se vzalo to vše negativní. Ukazuje střety Báry s rodiči, s Katkou, učiteli. Píše jednoduše (tradičně trochu nespisovně) a zároveň velmi razantně. Zvolená forma poslouží více než násobný počet stran se zbytečnými popisy.

„Dneska jsem v jednom z nich našla takovej dobrej článek. Jmenoval se Práva dítěte podle OSN a psalo se tam, že se děcka nemají bít a taky že je nikdo nemá ponižovat. Pořád jsem to četla znova a přišlo mně skvělý, že by jako mamce a taťkovi někdo mohl zakázat mě bít nebo na mě řvát.“

Co víc dodat. Snad jen to, že text doprovází ilustrace Terezy Basařové.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Petra Dvořáková

Nakladatel: Host (2020)

Počet stran: 184

Za poskytnutí recenzního výtisku díky nakladatelství Host, kde si můžete přečíst ukázku.

Kam dál:

Zkuste Anežku, Houbařku a Rekonstrukci Viktorie Hanišové, Malinku a Běsu Dity Táborské, třeba Tiché roky Aleny Mornštajnové, Do tmy Anny Bolavé, Nejlepší všechny nebo zatím poslední knihu Petry Soukupové Klub divných dětí.