Adam Chromý píše na první pohled obyčejně, nenechte se ale mýlit. Nevymýšlí krkolomné zápletky, velké dějové zvraty také nečekejte. Píše o úplně normálních lidech a to může být o hodně složitější než třeba popis řádění masového vraha. V Rekviem za Pluto sledoval pár, Davida a Alici, kterým se postupně rozpadá vztah a oni se s tím musí nějak vypořádat. Hrdinkou Mimo provoz je zasloužilá padesátnice Silvie Ostrčilová, (bývalá) televizní hlasatelka. Svou kariéru začala v sedmdesátých letech a stala se ikonou, nedostižným ideálem. Veřejnost ji měla stále na očích, Silvie se jí odvděčovala naprostou profesionalitou. Hlasatelství nepovažovala jen za zaměstnání, ale za své životní poslání. To pro ni bylo přednější než vlastní rodina. Vždyť co je jeden manžel proti miliónům diváků?
„Častý výskyt v mediálním prostoru z ní učinil módní ikonu, vzor pro všechny logopedy a s velkou pravděpodobností i sexsymbol, přestože hlasatelky měly být v rámci schváleného kodexu ztělesněním nedostupné serióznosti. Žádná sedřená soudružka totiž netoužila po tom, aby poté, co po návratu z práce nasytí rodinu, umyje nádobí, její manžel mlsně okukoval ženskou, která před večerní šichtou prošla maskérnou.“
Silvie beze zbytku plnila všechny profesní požadavky. Pak ale přišel rok 2006 a hlasatelky se staly přežitkem. Silvie byla odejita, její éra skončila. Místo televizní obrazovky zamířila na úřad práce. Srovnat krok s dobou a jejími požadavky se pro ni zdálo prakticky nemožné. Ocitla se v naprosto jiném světě, než byla v posledních třech desetiletích zvyklá. Pro běžný pracovní trh byla příliš výjimečná. V nové životní roli její dřívější výjimečnost žádoucí nebyla. Silvie se ale snažila, nejdříve hodně osobitým a rádoby hvězdným stylem, později už (skoro) opravdu. Chodila na povinné schůzky na úřad práce, absolvovala školení nadšených teoretiků. Práci jí tam sice nenašli, ale dvě nezaměstnané kamarádky z lidu a naprosto oddaný ctitel k zahození také nejsou.
Postupně nacházela společnou řeč také s dalšími, i když její publikum bylo o hodně skromnější, než byla zvyklá. Pochopila zásadní věc, aby si „znovu získala obdiv davu, musela se nejprve stát jeho součástí.“
Tak se jí stala. Chytila příležitost za vlasy, našla si novou práci a podle svých slov i sama sebe. Mohlo by se zdát, že je to dokonalý happy end typu kterak padlá hvězda prozřela a dala se na správnou cestu. Kýčovitý konec se naštěstí nekoná. Silvie možná hodně ze svého stylu a poslání musela obětovat, úplně všeho se vzdát nemohla.
Chromý Silvii a její přerod zachycuje věrně. Vykresluje ji do nejmenších detailů, noblesu prolínající se s povýšeností, reprezentativní šatník tvořený vyřazeným oblečením z televizní kostymérny, vztah se synem a snahu o aklimatizaci v nové situaci. Moc oceňuji už zmíněný konec. Když si přečtete poslední Silviin rozhovor, musíte se pousmát. Silvie se jen tak nedá. Je zpět.
Moje hodnocení: 82 %
Bibliografické údaje:
Autor: Adam Chromý
Nakladatel: Plus (2018)
Počet stran: 224
Kam dál:
V poslední době čtu hodně českých autorů, v drtivé většině se jedná ženy, Alena Mornštajnová, Dita Táborská, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová, Kateřina Tučková, Vladimíra Valová nebo třeba Ivana Myšková. Muži jsou v menšině: Jaroslav Kalfař (i když Kosmonauta z Čech původně napsal v angličtině), Jiří Padevět, Erik Tabery a Jan Folný mě hodně potěšili, Daniel Petr zklamal.
Co budu číst:
Z českých novinek mi zbývá přečíst ještě Běsu Dity Táborské. Nejdřív ale musím odškrtnout několik recenzních restů. Jako první Nestvůru z Essexu Sarah Perryové, z té mi chybí necelých sto stran.
Napsat komentář