Už je to rok a pár dní, co Ivaně Myškové vyšla druhá kniha. A já ostuda jsem se k ní dostala až teď (a radši nebudu říkat, že první kniha Nícení doma přečtení zatím stále čeká). I když jsou to povídky, jde o hutnější texty. Asi před dvěma měsíci jsem sbírku rozečetla, ale musela jsem ji odložit, v tu chvíli jsem potřebovala něco lehčího a na Bílá zvířata je potřeba se plně soustředit.

Kniha mě zaujala vlastně třikrát: názvem, grafikou i textem. Název vychází ze zoologie a fyziologie. Buňky umožňující zvířatům sluch vycházejí ze stejného základu jako melanocyty, které produkují pigment. Když je v nich chyba, může se projevit jako porucha sluchu i albinismus, tj. zvířata jsou hluchá a bílá. Povídky nevypráví primárně o zvířatech (i když i ony jsou jejich nedílnou součástí, budete číst o psech, hlemýždích nebo žábách), ale o lidech, jež jsou hluší ke svým potřebám. Bojíme se spousty věcí, násilí, že nás někde/nikdo nebude milovat, nemocí, katastrof, nehod. Hledáme nebezpečí venku, ale co to uvnitř nás? Největším nepřítelem a agresorem totiž můžeme být sami sobě. Nedostatečným sebevědomím, sebeláskou nebo přijetím si – stejně jako postavy Ivany Myškové – komplikuje mnohé.

„Proč by ji měl nechat naživu? K čemu je dobrá? Vždycky jí chyběly pádné argumenty. Nikdy neoplývala řečnickým uměním. Neumí říkat správná slova ve správné okamžiky.“

Plejáda postav je široká, stejně jako mezní nebo neobvyklé situace, do nichž je Myšková posílá. Přízemní rodina, která má repre dům, do kterého se nehodí starý pes a páchnoucí starý pes. Později ale zjistí, že domů je možné přinést smrad o hodně horší, o morálce a čistotě rozhodnutí nemluvě.

Žena, jež začala po rozvodu a odchodu dcery na vysokou školu do kurzu vaření, s ní policista během výslechu rekapitulující vztah se svou manželkou.

„Přemýšlel, zda by byl vtipnější, kdyby si ho ještě vážila a měla ho ráda. Musí mít jeden druhého rád, uvažoval trudně a nezúčastněně ji pozoroval přitisknutý k parapetu, aby se smál jeho vtipům? Můžeme se smát vtipům toho, koho nesnášíme? Vůbec se nesmál. Ona také ne.“

Mladá žena, která zaspala ve vlaku, následně uvízla na hasičském plese, když čekala, až ji otec vyzvedne. Otec, její záchrana i ryzí příklad nedostatečného sebevědomí.

„Tati, probůh, celej život nás vychováváte k ustrašenosti, celej život se zahazujete s ňákejma blbečkama, co jenom zneužívaj vaší ochoty, a my děláme to samý … Nabízíte se levně, ale nevemete si, co vám patří … Pořád jenom paběrkujete, sbíráte drobečky, a to pěkný a hodnotný se bojíte si od života vzít.“

Vedle nich třeba i žena postupně rezignující na své cíle, až skončila se žábou, nebo jiná, která se procházela nahá před oknem bez záclon.

Nápaditou grafiku má na svědomí Martin T. Pecina.

Moje hodnocení: 80 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Ivana Myšková

Nakladatel: Host (2017)

Počet stran: 208

 

Kam dál:

Nabízí se knihy Petry Dvořákové, hlavně Sítě, Houbařka a Anežka Viktorie Hanišové nebo Do tmy a Ke dnu Anny Bolavé. Opominout nejde ani knihy Petry Soukupové.

Ze zahraničních zkuste třeba Vegetariánku Han Kang.

Han Kang i Petře Dvořákové vycházejí nyní další knihy.

A kdybychom zůstali u povídek, přečtěte si Do vnitrozemí Vladimíry Valové.

 

Co budu číst dál:

Po Zvířatech byl čas na úplně něco jiného, čtu Dokonalé stopy Helen Fieldsové a těším se na Běžkyni, další čínský thriller Petera Maye.

Nezapomenu také na Nícení Ivany Myškové.