Přemýšleli jste někdy o tom, kolik lidí denně potkáte? Anebo jinak – přemýšleli jste o nějakém z nich více? Kdo je, jak žije? Je svobodný/á, ženatý/vdaná? Má děti? Studuje? Pracuje? Pokud jezdíte do práce autobusem v určitý čas, vaše spolucestující od vidění znáte, ale nevíte o nich nic. S kým každý den telefonuje žena sedící naproti vám? Proč jeden starší muž jezdí jen v pondělí a pátek, jak tráví zbývající dny? A co asi dělá ten hezký vysoký mladík, jehož míjíte cestou ze zastávky?

„Všichni kolem nás chvátají, nasupení, nestíhající svoje schůzky ani život, ale ty prostě stojíš. Stojíš a díváš se.“

Přesně o tom (a mnohém dalším) píše Lidmila Kábrtová v Místech ve tmě. Jde o soubor volně se prolínajících povídek. Její postavy jsou pro zevního pozorovatele naprosto průměrní a možná i na první pohled nezajímaví lidí. Takových potkáte denně desítky. Jejich život může být ale úplně jiný. Dramatický, plný strachu, bolesti, opovržení, nedocenění, samoty, rezignace. Řešení by se v mnohých případech nabízelo – odejít, začít znova, ale zdaleka ne každý je toho schopen. Na věku nezáleží. Čtete tak o mladé dívce a její platonické lásce z výtahu, o jiné, která tajně utekla na diskotéku, o ženě, jež kvůli partnerovi opustila zaměstnání a postupně všechny své zvyky i celé své já a stala se týranou ženou s vymytým mozkem a nulovým sebevědomím. Nebo o stárnoucí ženě, která celý život obětovala manželovi, o pacientce v nemocnici řešící záhadu každovečerního srocení nově hospitalizovaných mužů… Některé z nich jsou submisivní, nechají sebou vláčet, jiné vědí, co chtějí, dělají složitá rozhodnutí měnící jim život.

„Každý den jako by byl delší a delší. Nevím, co mám dělat. Nejdřív se dívám na televizi, ale po pár týdnech mě nudí, tak ji přestanu zapínat. Jsou tu knihy, pro které si Radim chodí do knihovny, ale číst mě nikdy nebavilo. Počítač nemám, ten má jen Radim. Telefon mám obyčejný, tlačítkový, co stačí na zavolání a esemesky. Ale mně nikdo nevolá ani nepíše. Radim je přes den zavřený ve svém pokoji, tam pracuje, tam chce mít klid, tam já nesmím. Živí nás, takže chápu, že ho nesmím rušit. Chci být potichu, abych ho nerušila. Byt je ve druhém patře, na rohu ulice, kousek dál je tramvajová zastávka. A tak celé hodiny stojím u okna v kuchyni a dívám se na lidi, kteří přicházejí a odcházejí. Taky mě baví hádat, kam asi jdou. Děti s aktovkami míří do školy, slečna s houslemi jezdí každé úterý nejspíš na hodinu hudby, stará paní odnaproti z rodinné vilky vyráží dvakrát týdně s taškou na kolečkách nakupovat na trh zeleninu.“

Kábrtová střídá formy – píše v ich i er formě. Povídky v ich formě na mě působily naléhavěji, pocit, že jde jakoby o osobní sdělení, dělá hodně. Má cit pro detail, její postavy si všímají i prožívají mnohé. Soustředí se hlavně na vztahy z pohledu žen, muži ale tvoří nedílnou součást povídek. Nemoralizuje, nehodnotí, čtenáře jen provádí úsekem jejich života. Píše jakoby o banalitách a krátce poté dokáže překvapit. Třeba mě hned u první povídky. Když děj graduje, píše v krátkých úderných větách. Košatá vyjádření by byla jen na škodu, takhle míří přesně na střed.

„Jen teď je toho na něj moc. Nevím, co přesně dělá, na čem pracuje. Říkal, že bych tomu nerozuměla. Ale pochopila jsem, že má s tou prací nějaký problém. Je nervózní. Proto pije. Já vím, že jen proto. Jinak by určitě nepil. Ale pije jen někdy. Až tu práci vyřeší, tak pít zase přestane. Určitě. On není zlej. To je jen tím pitím. Pak to všechno zase bude dobré, jen dobré. A já mu v tom pomůžu. Zvládnu to. Budu se snažit.“

„Jak přišla na to, že jsem sama? Copak je to na mně vidět? Mám to snad napsané na čele? Křičela jsem do světa, že bych tak moc potřebovala obejmout, pohladit, až bych brečela? Nekřičela. Nic takového. Nikdo na mně nic nepoznal. Jsem na to pyšná.“

Hodně povedené. Povídky s často překvapivou pointou o tom, že každý máme nejen své místo na slunci, ale i ve tmě, o tom, jak složité je dospět k rozhodnutí, jak daleko jsme schopni v našem chování zajít, jak nás vidí okolí, jak my vidíme sami sebe nebo jak dobře chráníme naše nejtajnější přání a bolesti. Kábrtová píše o věcech, o kterých budete ještě chvíli po dočtení přemýšlet.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Lidmila Kábrtová

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 180

Kam dál:

Prvotinu Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky.

Po povídkách převážně o ženách doporučím i ty zejména o mužích – Buzíčci Jana Folného s podobným konceptem náhodně se prolínajících příběhů. Nebo také Doupě Jakuby Katalpy.

Pokud chcete sáhnout čistě po povídkách, chybu neuděláte se sbírkami Do vnitrozemí Vladimíry Valové, Suchý konce a Ilustrátorka Lenky Sobotové, Nelidské zdroje Moniky Petrlové, Bílá zvířata jsou velmi často hluchá Ivany Myškové, Profesionálka Vladimíra Pohoreckého. A to zůstávám jen v českých vodách.

Zkuste i Dědinu Petry Dvořákové, anonymita míjejících se lidí tak sice není, ale sonda do několika životů je to moc pěkná. Určitě také Dvořákové Sítě.

A pak ty tradičně doporučované: Houbařku Viktorie Hanišové, Do tmy a Ke dnu Anny Bolavé.

Co budu číst:

Komiks Sherlock: Studie v růžové. Moje první manga!

Poslouchám Hotýlek Aleny Mornštajnové.